Biografie
Herec, bavič, moderátor, člověk
Pavel Zedníček
a zároveň
v Praze žijící Moravák,
malý velký muž,
vládnoucí osobitým humorem
a svéráznou moudrostí
rozený 1. listopadu 1949.
No, to si vůbec nepamatuju. Kolik mi mohlo bejt, rok, dva? Sotva jsem stál, někde ve Vyškově mě nejspíš šoupli do "fotolabu", určitě říkali, drž se, Pavlíku, toho pejska, já byl asi vyděšenej a čuměl jak trdlo. Co k tomu ještě říct? Jakej jsem byl hezkej kluk, děcko, a co někdy z hezkýho kluka vyroste!
To jsou naši za mlada a já. Hezkej svetříček. Dva svetříčky. Byly mi čtyři roky.
To je tata. V momentě, kdy u nás ve Zlíně na Mokré stavěli brigádnicky náš budoucí Wetklub. Tenkrát ještě kouřil. A mně teď říká, že nesmím kouřit. A to, prosím pěkně, kouřil i tři najednou. No, teda aspoň dvě občas určitě. No, jednu.
Malej ale už trošku starší, ani nevím, kolik mi mohlo bejt let. Kurňa. Možná bych to mohl poznat podle bot. Nebo podle podkolenek? Ale oblíkali mě pěkně, co? I nohy mám dobrý. Ještě tam nejsou vidět ty křečáky. Teď už bych podkolenky potřeboval, to zas, aby tam ty křečáky vidět nebyly.
Den dětí, 1. červen na Mokré a závody v pomalé jízdě na kole. Jak koukám, zase mě porazil Olda Šolců.
Asi budu házet letadýlkem. Teď si vzpomínám, že jsem jako kluk byl členem nějakého modelářského kroužku, takže je docela možné, že tohle letadýlko jsem si postavil sám. Ale na piplačku sem nikdy nebyl.
Všechny naše kozenky! A vlevo pes Ašík, to byl skvělej pes, toho jsem cvičil. Kozy ne, ty se nedaly, ale byly krásně vstřícný, milý. Kozí mlíko mi docela chutnalo a jednou jsem dokonce "žral" i kozí bobky. Fakt, nekecám! Byl jsem malej, tak tři roky, a povídám, hele, kulička, a už jsem jí měl v puse. Chvíli jsem to žvýkal jak Italskou směs a máma, když to viděla, mi dala pár facek a donutila mě to vyplivnout. Ten tmavý prostor za mnou je místo, kde děda kul koně.
Tak tady jsem úplně mimo. Vůbec nevím, co to bylo, co jsem hrál a kdy to mohlo bejt. Určitě v Brně, snad v prvním ročníku, kdy jsem hrál nějakého studenta v laboratoři. Hrál tam určitě i pan Dušek, herec, na to jediný si vzpomínám.
Tohle je v Brně okolo roku 1971, před školou, a ta slečna mezi námi se jmenuje Tena Eleftheriadu. Mirek s ní tehdy chodil, ale už nevím jak dlouho, asi to nějak delší čas nevydrželo... Mirek Donutil o mně říkal, že jsem byl svalovec nebo hrudníkář, nebo něco takového. Pravda je, že tady mám figuru docela pěknou, zatímco on připomíná trošku váleček. Pěkný jsi měl buřtíky, Mirečku...
Ten nade mnou je skoro k nepozání - Sváťa Skopal. Na JAMU hrajeme Shakespeara, já hraju Dromia, je tam ta zápletka s dvojníky, Komedie plná omylů. Psal se rok 1973.
Moje babička v životě zažila jednoho císaře pána a devět prezidentů. Já jen šest prezidentů, ale s jedním z nich jsem se sešel. Vlastně se dvěma...
Zase s panem prezidentem. Karlovarskýho filmovýho festivalu. Tahle fotka je pořízena roku 1997, řekl bych tak ze tří nebo čtyř hodin ráno z nějakýho VIP baru.
To je z kufru, jak jsme jezdili na kolečkovejch bruslích. Kufr běží už od roku 1992. Někdy vloni jsme se potkali s panem prezidentem a on mi povídá, měl byste, pane Zedníčku, už přestat s tím Kufrem a začít hrát zase divadlo nebo snad něco v tom smyslu. Jenže já divadlo hraju pořád, to on ale asi neví, nemá čas to sledovat, a tak jsem mu odpověděl, aby on nezapomněl psát, když teď vládne. Kufr je vůbec zajímavý pořad. Jak se vyhlašuje ta soutěž divácké oblíbenosti, Tý tý, dostávám hlasy nejen jako bavič a herec, ale kuriózně i jako moderátor publicistických pořadů. Někteří diváci to prostě nerozlišujou.
"Já jsem jen obyčejnej člověk"