Napsali o mě - Týden s ...

Týden s...
českými herci a filmaři

Pohodář, který nezkazí žádnou legraci. Takhle většina jeho známých hodnotí herce Pavla Zedníčka, který je už dobrých čtyřicet let pro přátele a známé jednoduše Čmaňa. Tuhle přezdívku vymyslel Bolek Polívka, který ho také pasoval do funkce ministra všeho ve své vládě Valašského království.
Pavlu Zedníčkovi bude sedmapadesát, ale hraje tenis, potápí se, létá...
Klape mu to i ve vztahu s Hankou Kousalovou. Nemůže si stěžovat ani na nedostatek práce. V Divadle Kalich nazkoušel novou komedii Drahouškové, pro Českou televizi dotočil Četnické humoresky a Bolkoviny, v létě si střihne jednu pohádku a na podzim další. Připravuje další ročník Novoměstského hrnce smíchu Karma 2006, kterému prezidentuje. Zkrátka - nenudí se.

* Už potřebujete dovolenou?
Pomalu ano. Jsem ale zvyklý cestovat i během zimy a skoro nevím, kam v těch vedrech vyrazit. Napadla mě Francie. Byl jsem v Portugalsku, Španělsku, ale francouzské Azurové pobřeží, Provance, Saint Tropez, Nice nebo Marseille neznám. Tak jsme si s Hankou řekli, že ten jih trochu projedeme. Znám jen francouzské Nancy, hráli jsme tam v roce 1973 ještě za studií na JAMU.

* Romantická Paříž vás neláká?
Tam jsem se podíval při cestě zpátky. Čekali jsme na vlak do Prahy, měl jet za osmnáct hodin. Tak jsme je využili a prohlédli si z Paříže, co se dalo. Když jsem viděl Eiffelovku, prohlásil jsem: "Kurňa, ona ještě stojí!" Tahle věta se traduje. Vyjet v tom roce na Západ byl zázrak, byla normalizace. Jel s námi jako dozor jeden profesor, velký komunista.
Původně učil na vysoké strojní a pak ho šoupli k nám na JAMU. Když se holky s údivem dívaly do výkladních skříní a obdivovaly ty svetříky a halenky, říkal s opovržením: "Vždyť jsou to jenom hadry, jenom bavlna."
Zažili jsme tam i stávku italských komunistů na prvního máje, do které se zapletl on sám. Skončil s rozbitými hodinkami a pak žadonil, jestli nemáme náhradní, že mu je ti zlí kapitalisti rozšlapali.

* Z čeho jste byl na Západě vedle vy?
Se Sváťou Skopalem a Oldou Navrátilem jsme vyrazili do ulic. Aniž bychom chtěli, narazili jsme okamžitě na vyhlášenou ulici s bordely. Z toho jsme byli vyděšení. Holky na nás mávaly amy vrtěli hlavou, jako že nemáme čas.
Do jednoho sex shopu jsme přece jen vlezli. Prohlíželi jsme si pornočasopisy a pak si všimli takových kukátek ve stěně, tak akorát pro oči. Dalo se tam podívat na striptýz podle nabídky za jeden, dva a pět franků. My měli jednu pětifrankovku pro tři. Přemýšleli jsme chvíli, jak to udělat, abychom z toho všichni něco měli. Když jsme však do sebe u těch otvorů drcli hlavami a zjistili, že ani dva najednou se dívat nemůžeme, koupili jsme si za ty peníze asi metrový sendvič. Udělali jsme dobře, bylo to naše poslední jídlo na cestě domů.

* Nenapadlo vás někdy v tom velkém světě zůstat?
Samozřejmě, že jsem o tom přemýšlel, ale já jsem takový domácí typ.
Kdybych tam nemohl hrát divadlo, netěšilo by mě to. Hlavně by to těžce nesli mí rodiče. Tady jsme ale měli výbornou partu - Jirka Bartoška, Láďa Mrkvička a hráli jsme v Praze úžasné inscenace Evalda Schorma. Vždycky jsem říkal, jak by bylo bezvadné odbočit při cestě do Zlína na Vídeň, tam si dát kafe a zase se vrátit. Hrozně mi vadilo, že nás tam komunisti nepouštěli. Kdykoli jsem přejel hranice, zařval jsem: "Komunisti jsou svině a teď mi můžou políbit šos!" Takhle jsem se uvolnil. Dnes závidím mladým lidem, že mohou jít studovat do Ameriky, Španělska nebo Francie.
Závidím jim tu absolutní svobodu. A zároveň i přeju. Vzpomínám na potupné stání na vízum a říkám si, jak je dobře, že je to pryč. Je skvělé, že si vzpomenete, že chcete někam za teplem, zavoláte, jestli mají letenku, a za čtyři hodiny jste na Kanárech, za deset v Mexiku. Tohle si lidi nějak nechtějí uvědomit.

* V Mexiku už jste byl několikrát, je vám tam dobře?
Tam se mi moc líbí. Ti Mexičánci, ta jejich maňana, prostě pohoda. Jezdíme tam na jeden ostrůvek, který má takovou hezkou vlastnost, že pokud chcete být v civilizaci - blízko barů a restaurací - tak to lze. Když chcete být na pláži, kde nejsou desetitisíce lidí, jde to taky. No a když chce být člověk úplně sám, tak si zajde o pár metrů dál, kde není vůbec nikdo. Teď tam bohužel přešel hurikán a dost to zdevastoval. Karibik navíc pohladí, má úžasnou barvu. Písek je tam jako vata a hlavně nehřeje, ale chladí. V Karibiku jsem se poprvé potápěl. Jedny zkoušky jsem udělal u nás a další na volné vodě právě tam a pěkně rovnou přímo z lodi. Byly docela velké vlny a já měl trochu stažený zadek. Ale zvládl jsem to.

* Nemáte při potápění strach?
Strach mám vždycky. Říká se, že hrdinů jsou plné hřbitovy... Já nedělám zbytečnosti, neriskuju. Nemusím lézt do nějakých štěrbin a výmolů, možná časem. Ještě nemám moc napotápěno, věnuju se tomu teprve tři roky. Navíc jsem zvyklý si všechno pěkně pomalu osahat a teprve pak do toho jít naplno. Nic zkrátka nepřeháním.

* To vyžaduje fyzičku. Vždycky jste byl sportovně zdatný?
Vyrůstal jsem u hřiště, kde se hrál volejbal, nohejbal a taky tenis, v zimě hokej. Jezdili jsme na kole a hráli na Závody míru. Naši mi koupili favorita, já byl nadšený, že mám berany, a hned jsem mu sundal blatníky, aby vypadal jako správné závodní kolo. Závodně jsem hrál volejbal, chvíli dělal atletiku, hrávali jsme ping pong. Já na cokoli sáhl, tak mi šlo.

* Tak to bylo hodně úrazů...
Vůbec ne. Úraz jsem měl jen jeden. Jel jsem na kole na volejbal a spadl tak nešťastně, že jsem si naštípl klíční kost. To byl jediný úraz, který jsem měl.

* Slyšela jsem, že vás kromě mořských hlubin láká i vzduch?
Pokud jde o lítání, měl jsem sen udělat si pilotní zkoušky, ale nemám na to čas. Bylo by potřeba být denně na letišti nebo tomu věnovat alespoň víkendy. Musíte mít nalítáno, musíte umět spoustu teorie. Se vším jsem začal bohužel pozdě. Mám naštěstí kamarády, se kterými si můžu zalítat, třeba Stáňu Matouška, který má svoje letadlo. Taky mě lákal seskok a už jsem si skočil. Bylo to úžasné.

* A to tvrdíte, že neriskujete?
To není riskování. Sám bych neskočil, ale když mám před sebou chlapa, který má za sebou dva a půl tisíce seskoků, tak mu věřím. Byl to krásný zážitek a skočil bych si to znovu. Adrenalin se trochu zvedne a je to taky legrace. Radili mi, abych se smál, až vyskočím. Pochopil jsem to, když jsem se pak viděl na natočeném materiálu - tlak mi pěkně zkřivil ústa. Kdybych se smál, svaly bych neměl povolené a vypadal bych normálněji.

* Láká vás ještě něco?
Zrovna nedávno jsem si říkal, co z toho, co jsem chtěl v životě poznat a zkusit, mi ještě chybí. Mám takový sen a doufám, že se mi vyplní - odjet na Šalamounovy ostrovy a tam probádat ostrůvek, který si koupil jeden Valach. Jednou oslovil Bolka Polívku a mě, že by chtěl, abychom tam vztyčili valašskou vlajku. A Bolek řekl, že je to pro něj daleko, že už toho cestování má dost a že vyšle mě jako ministra všeho. Tak jsem se s tím Valašiskem spojil, ale bohužel nám to zatím časově nevyšlo. Jiří Kolbaba, což je náš velký cestovatel, tam už byl a jel by s námi znovu. Má to prozkoumané, a tak by nás trochu vedl. Je to ostrov, na kterém může být maximálně deset lidí a dřív tam žili lidojedi. Dodnes je tam velká jeskyně plná lebek. Je hezké, když se nová generace omlouvá za své dědečky, že jim sežrali děti nebo maminky. (smích)

* Když jsem pátrala po tom, co se o vás kde napsalo, narazila jsem na internetu na fórum, kde o vás čtenáři tvrdí, že jste dobrý herec, dobrý člověk, máte charizma, přesvědčivé vystupování a umíte se oblékat...
Kde to je? Já o sobě čtu vždycky jenom něco hrůzostrašného. (smích) Tohle mě samozřejmě těší.

* Taky vás nazývají malým velkým mužem... Vadilo vám někdy, že jste malý vzrůstem? To je z mojí biografie Kurňa, to je život. Napadlo to někoho z autorů. Je zajímavé, že v první třídě jsem byl největší, pak to šlo rapidně dolů a v devítce už jsem byl mezi posledními. Ale mě to nevadí. Výška 172 až 173 je dobrá, ne? To podle mne jde.

* Jste po rodičích?
Naši nejsou moc velcí, já je přerostl. Ségra je menší, ale zase má skoro dvoumetrového syna. Příroda si s náma hraje. Ale v té výšce to není. Je jedno, jestli je člověk malý, nebo velký, hlavně že je slušný. To je důležité a o to se i sám snažím. Možná jsem někdy někoho naštval nebo rozčilil, ale nikomu jsem neublížil vědomě, to nemám v povaze.

* Ustupujete v konfliktech, nebo jste ten, co je vyvolává?
Nesnáším konflikty, podle mne jsou zbytečné. Pokud se nemůžu s někým dohodnout, tak ustoupím. Věci jdou přece řešit v klidu, od toho je dialog.
Ale jak to přejde do hádky, tak ustupuju, protože vidím, že je to pro mě ztráta času. Kdybych se začal hádat, začnu koktat a říkat nesmysly. Ovšem nesmí nikdo ublížit někomu, koho mám rád, to jsem schopný se bít. O Valaších se říká, že je můžete mlátit desetkrát do hlavy, ale když se po jedenácté naštvou, tak je zle.

* Už se vám to stalo?
Jednou. Karel Heřmánek v divadle mě strašně rozčilil, já na něj skočil, namáčkl ho mezi skříně na kostýmy a zařval: "Karle, ještě jednou, tak tě zabiju!" A jako kluk jsem se rozčilil na svého kamaráda - souseda. Byl o rok starší a asi o dvě hlavy větší, a jak jsem na něj nemohl, tak jsem mu začal trhat zubama vlasy. Trvalo mi týden, než jsem ty chlupy dostal z pusy.

* Ve vztahu jste taky tím, co ustupuje, nebo si doma dupnete?
Domluvím se i s opačným pohlavím, proč dávat najevo nějakou nadřazenost?
Myslím, že přirozená autorita vyvstane sama. A protože je každý autorita, je nejlepší se v klidu domluvit.

* Vy jste navíc prezident festivalu - to je autorita. Co plánujete?
Chystáme 28. ročník festivalu Novoměstský hrnec smíchu Karma 2006. Bude tam tenisový turnaj, na který mi přislíbil účast Jiří Novák a slíbil přivézt další tenisové hvězdy. Pozval jsem i Helenku Vondráčkovou a Jiřinku Bohdalovou, která letos dostane ocenění za celoživotní dílo.

* Měl jste nějaký herecký vzor?
No samozřejmě. Kemr, Rudla Hrušínský, Sovák, Horníček, Kopecký, Werich. To byli páni herci a páni lidi.

* Myslíte, že už má někdo vzor ve vás?
To nevím, ale doufám, že když přišli třeba mladší kolegové do divadla, tak že jsme je nezklamali. Jednou po mě chtěl nějaký kluk, co plánoval dělat představení Osamělost fotbalového brankáře, jestli bych mu neposlal muziku - ty zvuky, že to viděl a strašně se mu to líbilo. To samozřejmě nešlo, bylo to autorské představení.

* Čekala jsem, že chtěl naučit ten pohyb v brance...
To chtěli v Řecku, kde jsem Brankáře hrál. Dokonce mi nabídli, abych tam učil pohybovou výchovu. Co bych mezi Řeky dělal? Mohlo to být fajn - moře, ryby, víno... Vzdal jsem to.

* Máte za sebou předpremiéru nové komedie Drahouškové -jaká byla?
Lidi jsou spokojení, tak doufám, že budete v září při premiéře spokojení i vy, novináři.

* Je pro vás mínění odborníků, recenzentů, důležité?
Už ne. Dřív jsem si na to dával pozor, ale teď jsem se na to vykašlal.
Nejlepším kritikem je divák: buď přijde, nebo nepřijde. V Kalichu jsme začínali s padesáti lidmi v sále, dnes máme vyprodáno, to je ta nejlepší kritika. Lidi se baví a vy víte, že děláte něco, co má smysl. Z toho mám radost.

ANDREA JEŽKOVÁ, MF DNES