Setkání

TV MAGAZÍN ZÁŘÍ 2009

Průkopník se vrací

 

Sedíme v Divadle Kalich, kde nedávno Pavel Zedníček oslavil své šedesátiny premiérou nové komedie Zamilovat se. Povídáme si ale o něčem zcela jiném…

 

Proč jste vstoupil do Duetů?

Když jsem dostal z ČT nabídku, byl jsem příjemně překvapený. Chvilku jsem bojoval sám se sebou, ale nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím. Povzbudila a odvahy mi dodala především moje Hančí – Hanka Kousalová, a také kolegyně Jana Paulová. Říkaly, že v nejhorším vypadneme jako první, což už se nesplnilo, takže jsem spokojen.

 

Kde si nejčastěji zpíváte?

Nemohu říkat, že zpívám, ale popiskuji si spolu s rádiem nejvíce v autě, protože hodně jezdím. Podmínkou ovšem je, že musím být v autě sám, aby spolujezdci nevystoupili za jízdy. Na jevišti jsem si naposledy „zabékal“ například v Hamletovi.

 

Jaká je vaše nejstarší vzpomínka spojená se zpěvem?

V dětství jsme si zpívali hodně s mámou. Ona umývala nádobí a já jsem utíral. Zpívali jsme si ty naše moravské lidovky. Maminka zpívala první a já druhý hlas. Na základní škole jsem o něco později zpíval druhý hlas ve sboru. A na JAMU v Brně, kam jsem chodil, se v roce 1969 otevírala nová katedra syntetického umění, což byl vlastně muzikál. Takže my jsme spolu s Mirkem Donutilem anebo Sváťou Skopalem byli průkopníci.

 

Koho jste poslouchal v době dospívání?

Každé Vánoce jsem toužil po magnetofonu Sonet Duo, ale nikdy jsem ho nedostal. V době, kdy jsem u nás doma ve Zlíně promítal v kině, jsme z kotoučáku poslouchali nejvíce Beatles, Beach Boys a Bee Gees. Z české muziky jsem miloval písničky Suchého a Šlitra.

 

Po boku teď máte skvělou zpěvačku Radku Fišarovou…

Je to úžasná zpěvačka a strašně šikovná holka. Mrzí mě, že jí to asi budu kazit. Věděl jsem o ní, ale osobně jsme se poznali až tady v Duetech. Říkám jí „paní profesorko“ a těší mne, že vybírá bezvadné písničky, které nám „sednou“.

 

Prý máte největší obavu, že vám vypadne text. Co se v takovém případě dá dělat?

Stane se to. Když vypadne text v činohře, vždycky se to dá nějak zahrát do autu. Dobrých patnáct let hraji divadlo s Janičkou Paulovou a tam jsme zvyklí opravdu na všechno. Vždycky jsme se z toho nějak dostali. U písničky je to horší. Jednou mi vypadl text, když jsme hráli Hamleta. Odzpíval jsem první sloku, podíval se na Sabinu Laurinovou a měl jsem v hlavě najednou prázdno. Vyšly ze mne nějaké tóny, ale ani slovo původního textu. Nakonec jsme se tomu zasmáli, ale trému jsem měl v ten okamžik strašnou.

 

Chcete se stát Králem duetů?

Žádné přehnané ambice nemám. Pokusím se zazpívat jak nejlíp umím. Už Evald Schorm říkával: „Všechno zkusme a dobrého se držme.“

 

Jiří Renč foto: archiv ČT a Divadla Kalich