Ženy míň dýchají

ROZHOVOR TV PLUS  Září 2009

 

 

Pavlovi Zedníčkovi neřeknou kolegové a kamarádi jinak než Čmaňo. Dnes už snad každý ví, jak k této zajímavé přezdívce přišel...

 

Pouze pro úplnost si tedy připomeňme jeho následující vysvětlení: „Když se Mirek Donutil kdysi zeptal Bolka Polívky, proč mě takhle oslovuje, on jen odpověděl: Vždyť se na něj podívej, to je celá Janžurová! No a od té doby mi tak všichni říkají. Logické, ne?“ vzpomíná s úsměvem herec, kterého v současné době můžeme vídat nejen na obrazovkách, ale i v Divadle Kalich, kde hraje v několika komediích po boku Jany Paulové. Jednu z jejich úspěšných inscenací Bez předsudků si také vybrala Nova, aby natočila její televizní podobu.


V Kalichu „Předsudky“ právě oslavily dvoustou reprízu. V čem se odlišuje televizní a divadelní verze?

Při natáčení nám hlavně chyběly reakce lidí z hlediště, kteří během představení doslova řvou smíchy.Tohle nám ale naštěstí aspoň z části vynahradil štáb. Technici, kameramani, zvukaři, osvětlovači se řehtali tolik, až je Zdeněk Troška dokonce musel napomínat slovy: „Volové, vždyť je to v záběru!“ Byl to pro nás takový lakmusový papírek, protože z výsledku máme přece jen trochu obavy. Ono převést něco z divadla na televizní obrazovku je strašně těžké...


Jak hodně se do vašeho duelu zapojil režisér Zdeněk Troška?

Moc nám do toho nekecal. Fungoval hlavně jako dohled a především usměrňoval naše temperamenty. (směje se)Ale hlavně je s ním radost pracovat.                                


V čem ještě se televizní a divadelní verze odlišují?

Změnili jsme jména figur, což nám dělalo menší problémy. (usmívá se) Tedy hlavně Jana měla pořád tendenci mě oslovovat jménem podle divadelní verze... Některé scény jsme proto museli třeba i dvakrát přetáčet. Celý příběh jsme také převedli z Itálie k nám do Čech,aby se jednalo o prostředí blízké našim divákům.


S Janou spolupracujete již patnáct let. Vzpomenete si, kdy jste se poprvé potkali?

Zrovna nedávno jsme o tom mluvili a přišli na to, že k našemu prvnímu setkání došlo před třiatřiceti lety ve Zlíně při natáčení seriálu o partyzánech. Pak jsme se potkávali jen občas. Tak intenzivně jsme začali spolupracovat až v roce 1994 během zkoušení inscenace Natěrač. Hned potom jsme dělali druhou řadu Novákových, začali jezdit po republice s divadlem, v Kalichu jsme nazkoušeli několik dalších inscenací a už to jelo. Nesmím ale zapomenout na krátkou pauzičku, co si Jana dala po Natěrači. Tenkrát totiž dostala pocit, že už jí divadlo přestalo bavit. Po roce se mi naštěstí vrátila a děláme spolu dodnes.


Jak se za tu dobu proměnil váš vztah?

Dřív byl víc pracovní. Teď jsme daleko víc jako jedna rodina, protože spolu trávíme strašnou spoustu času. Jsme pořád na cestách v auťáku, měsíčně totiž odehrajeme kolem dvou desítek představení. Povídáme si, probíráme spoustu věcí... Někdy se proto stane, že nějakou ženu oslovím Jano. Párkrát se mi to dokonce podařilo u moji Hanči. (moderátorka Hana Kousalová – pozn. redakce) Hned jsem se ale samozřejmě opravil.


Jak na takové oslovení zareagovala?

Ona je úžasná a dobře ví, kdo byl Pavlov. (směje se) Navíc má Janu ráda, takže je v pohodě. Abych v tom ale nebyl sám, Janě se to s manželem stalo několikrát taky. (stále se usmívá)


Takže jste přesnou ukázkou toho, že kamarádství mezi mužem a ženou může opravdu fungovat?

Jasně! A co jiného by to mělo být? To by mě Svoboda (manžel Jany Paulové, známý hudebník – pozn. redakce) zabil! (směje se) S Janou je radost hrát. Hlavně patří k ženám, které neprudí a nejsou hysterický, což je strašná výhoda. Ona třeba na tři týdny zmizí někam „do prčic“, kde leze úplně sama po horách, pak přijede nabitá energií a tou vás dovede pěkně nakazit.


Vím, že oba rádi cestujete. Podnikli jste nějakou společnou dovolenou?

Kdysi jsme byli s partou mých kamarádů v Mexiku. Jinak máme každý své zájmy. Já se začal potápět, Jana leze po horách, ale při společných cestách po republice si o svých zážitcích z cest rádi povídáme. Jana navíc dovede bezvadně a hlavně levně sehnat letenky kamkoli, takže mi doporučuje nejrůznější webové adresy. Je šikovná, už v tom umí chodit.


Zmínil jste se o potápění ...

Já chtěl vždycky poznat, než odejdu z tohoto života, co je nahoře ve vzduchu a jak to vypadá pod vodou. Při mém povolání mi, bohužel, nikdy nezbyl čas na udělání si pilotního průkazu, a tak jsem lítal s kamarády piloty pouze jako „jejich doprovod“. Taky jsem si díky České televizi v jednom pořadu zalétal v akrobatickém letadle, pak jsem si skočil padákem, no a pak už přišla na řadu voda… V Čechách jsem absolvoval potápěčský kurz, odjel do Mexika, kde došlo k mému prvnímu ponoru, což bylo celkem dost veselý.


Jak to snáší vaše partnerka?

Hanka se mnou jezdila vždycky, ale když jsme mizeli pod vodou, zůstávala sedět na břehu. Pořád mi však říkala, že má strach, jestli se nám, kurňa, něco nestalo, a tak si kurz nakonec udělala také, aby mě měla pod dohledem. (směje se) Byla úžasná, protože zkoušky zvládla dokonce v anglicko-maďarštině. Hned od začátku jí to šlo bezvadně. Ženský prostě mají na potápění přirozený talent a asi taky míň dýchaj.


Prosím?

I když se totiž ponoříme ve stejnou dobu, Hance vydrží vzduch mnohem dýl, než mně a ona je pak naštvaná, že se už musí vynořit... (směje se)

Jiří Landa