Pavel Zedníček: Kurňa, co je vlastně to umění?

Pavla Zedníčka zvaného Čmaňa znám hrozně dlouho. V 70. letech jsem ho vídala v Divadle Na zábradlí v inscenacích jako Hamlet, Bratři Karamazovi nebo Maratón, které přinášely divadelní rosu do normalizační pouště. Pak jsme se potkali těsně před sametovou revolucí v Národním divadle při zkoušení Žáčkových Ptákovin podle Aristofana a poté se naše cesty delší čas neprotnuly. Tu a tam na mě Čmaňa juknul z televizního Kufru, filmového plátna nebo z jeviště Divadla Kalich. Tam v listopadu oslavil šedesátku premiérou komedie Zamilovat se, v níž hraje s Janou Paulovou dvojici středních let, která propadne bezmocné mimomanželské zamilovanosti.

Sešli jsme se k povídání před odjezdem na jeden z mnoha zájezdů, kterými Pavel s Janou brázdí celou republiku. Upíjel minerálku a kafe a byl to pořád ten fousatý Valach s nakažlivým úsměvem, živýma i přemýšlivýma očima a otevřeným srdcem. Vůbec se za ta léta  nezměnil.


Kam že to dneska vlastně jedeš?

Do Senice. To je na Slovensku, třicet kilometrů za čárou.


Jezdíte hodně?

Tenhle týden jsme hráli v Ústí nad Labem, Novém Boru a Litoměřicích, dneska jedeme na Slovensko a při zpáteční cestě máme představení v Brně.


Není to trochu šílené být pořád na cestách?

Proč? Já už jsem si na to tak zvykl, že když nikam pár dní nejedu, říkám si: Kurňa, co se to děje?Jsme s Janou takoví kočovníci, ale mně to vyhovuje. Ať přijedem, kam chcem, všude je narváno a lidi se bavěj. Je to lepší než angažmá v divadle, kde bych musel hrát to, co si kdo vymyslí. Takhle mám větší svobodu.


Jak vlastně vzniklo tvé manželství s Divadlem Kalich?

Kalíšek, jak mu říkám, je taková moje domácnost. Začínali jsme spolu před deseti lety muzikálem Hamlet Janka Ledeckého, kde jsem hrál a zpíval Polonia. Pak jsem Michalu Kocourkovi nabídl, že bych si v Kalichu zahrál Natěrače a on souhlasil. Vznikla paradoxní situace, protože na jevišti stály napevno dekorace na Hamleta. Natěrače jsme hráli před nimi, takže když jsem otevřel zadní dveře, vstoupil jsem přímo do Hamleta. Pak jsme postupně nastudovali komedie Bez předsudků, Záhadnou Irmu a Drahoušky a už se z toho  stal repertoár.


Kdo ho vybírá?

Sami. Rozhlížíme se, kde se hraje něco, co by se pro nás hodilo. Drahoušky přivezla Jana z Paříže, kde měli 1500 repríz, komedii Bez předsudků nám nabídla překladatelka Karina I. Havlů, Záhadnou Irmu zase Jirka Josek, už ani nevím, kdo přinesl Schisgalovu hru Jako jedna rodina. Jsou to věci, které se nám líbí a když k nim najdeme i kamarády herce a dobrýho režiséra, tak je to radost hrát. Snažíme se střídat témata i žánry. Poslední titul Zamilovat se přinesl režisér Jakub Nvota (pravda nosil text po kouskách, což bylo poněkud dobrodruž) a zase je to pro nás něco nového, protože to balancuje na hraně mezi srandou a vážností, a zase nás to hodně baví. A zdá se, že i diváky.


Byl pocit nezávislosti a svobody důvodem, proč jsi v roce 1992 zvolil „volnou nohu“?

Jeden z důvodů. Ale tehdy hrálo roli i to, že se rozešla parta Divadla Na zábradlí, respektive Bez zábradlí


Parta, jejíž jádro tvořila trojice Bartoška, Heřmánek, Zedníček a která vznikla už při studiích na JAMU?

Na JAMU nás bylo víc, Bolek Polívka, Míra Donutil, Sváťa Skopal... Ale pravda je, že s Bartoškou a Heřmánkem jsme šli do Činoherního studia v Ústí nad Labem a pak do Prahy do na Zábradlí, cestou jsme nabrali ještě pár dalších.


Jak to, že se ta parta ze Zábradlí pak úplně rozpadla?

Asi to nemohlo být jinak. O tom, jak jsme odcházeli ze Zábradlí, se toho už napsalo dost. Pro nás bylo podstatný, že jsme tehdy moc chtěli zůstat pohromadě. Vytvořili jsme Divadlo Bez zábradlí, ten titul mimochodem napadl mě jednou u piva, když jsme přemýšleli, co dál. Odkoupili jsme scénu na Astrologa a Maratón. Nejdřív jsme hráli v Gongu a pak ve Fantastice, taky jsme hodně jezdili, než se s námi Karel Heřmánek rozloučil.


Rozloučil? Jak vám to zdůvodnil?

Nijak, aspoň mně ne. Prostě řekl nazdar a zítra už nechoď. On  - a to je zapotřebí spravedlivě říct - byl po našem odchodu ze Zábradlí tím, kdo to vzal organizačně na sebe. A postupem času začal to svý principálství prožívat a asi nechtěl, aby u toho byli kamarádi, který by ho třeba nebrali tak vážně. Do Adrie už šel bez nás a věci, ve kterých jsme hráli, přeobsadil. Nějak jsem to překousl, ale když pak uvedl bez nás rekonstrukci Příliš hlučné samoty jako vzpomínku na Evalda Schorma, vadilo mi to, protože to jsme měli dělat v původním obsazení. Kdyby byl zavolal a řekl: Volové, pojďte si zahrát… Ale to už je za námi a já se k tomu nechci vracet. Asi to tak mělo být a asi bychom už stejně spolu dlouho nevydrželi, možná rok, nejvýš dva.


Co s tebou bylo pak?

Dostal jsem lano do Činoherního klubu, kde jsem hrál Figarovu svatbu a Ženitbu, a v roce 1994 jsem v Divadle ABC udělal s Láďou Vymětalem Natěrače, při tom jsem se potkal s Janou Paulovou. To byl začátek naší spolupráce, která trvá dodnes. V roce 1999 přišla nabídka na Polonia v muzikálu Hamlet. Nejdřív jsem to Jankovi Ledeckýmu rozmlouval, že to nezazpívám, ale nakonec jsem to zkusil, konec konců jsem to alternoval s Josefem Laufrem, takže diváci nebyli ochuzeni.


Když jsi v roce 1992 přešel na „volnou nohu“, jaký to byl pocit?

Tehdy jsme si moc neuměl představit, že se budu protloukat sám, protože jsem do tý doby vždycky někam patřil. Ale pak jsem zjistil, že to jde a že mám větší svobodu. A teď, skoro po dvaceti letech, už bych do stálého angažmá nešel. Nevyměnil bych to za to, že můžu hrát, co se mi líbí. A to i s tím rizikem, že to, co dělám, možná někomu nepřipadá jako to pravý umění. Ale to je věc názoru. Já si myslím, že to umění nijak nekazíme a to, že máme pořád vyprodáno, není nic odsouzeníhodnýho.


Pro hodně lidí je Kalich bulvár...

Co je to bulvár? A co je na něm tak špatnýho? Je lepší hrát Hamleta stokrát jinak jenom proto, aby to bylo za každou cenu jinak? Já už nechci dělat experimenty, hrát divadlo pro sebe v kuchyni nebo v koupelně, já chci vidět plnej barák. Hrát divadlo, který lidi zajímá a baví, který je o nich, který jim „nastavuje zrcadlo“, ať je to fráze nebo ne. Konec konců s touhle frází přišel Shakespeare v Hamletovi. A nemusí to být o vznešených tématech, ale třeba o tom, jestli je možný odejít od rodiny s dětma, jak o tom hrajeme s Janou v Zamilovat se... nebo v Drahouších o tom, jak má žít chlap, kterej ztratil práci a má mindráky z toho, že je mužem v domácnosti. A není to jen bezbřehá sranda, spousta lidí se v tom poznává a je to pro ně možná větší divadelní zážitek než ze sebeproslavenější klasiky. Přece i Shakespeare hrál o věcech, který lidi trápily! A že to sdělujeme často skrze srandu? Ony ty vážný věci v tom humoru někdy o to víc vylezou. Tragédie srandu nevylučuje a když se to spojí dohromady, tak je z toho dobrý divadlo. 


Na Zábradlí jste taky dělali dobrý divadlo…

To, jaký divadlo jsme tam dělali, byla zásluha Evalda Schorma a za jeho divadlem tam lidi chodili. A taky to nebylo jen nějaký supervážný a tragický umění, ale hodně se toho k divákům dostávalo skrze srandu. A to i v tak vážných věcech jako byli Bratři Karamazovi, my jsme je hráli tak trochu jako detektivku, hrobníky v Hamletovi jako klauny, nikdy to nebylo jednobarevný. Ať jsme hráli cokoli, vždycky to bylo o tom, co lidi prožívaj.


A taky o věcech, které se nesměly říkat nahlas…

To bylo dobou. Jasně, že lidi chodili proto, že ty svobodný slovíčka a myšlenky chtěli slyšet. A sama víš, co to udělalo s divadlem, když tohle přestalo platit. Zažili jsme to na vlastní kůži v Ptákovinách v Národním. Před listopadem lidi dupali nadšením z toho, co se tam říkalo. A jakmile přišla svoboda, tak utrum, ticho, nic, komedie šla do stoupy. Lidi prožívali svobodu v reálu a na jevišti už je to nezajímalo.


Co pro tebe znamenalo hostování v Národním divadle? Poprvé na jevišti historické budovy v Jindřichu IV. a pak v Ptákovinách na Nové scéně. Jak to vlastně vzniklo?

Zavolal mi tehdejší šéf činohry Milan Lukeš, který v 70. letech spolupracoval s Evaldem na Zábradlí, takže mě jako herce dokonale znal, a nabídl mi hostování. Já jsem bydlel hned vedle Národního, tak se mi to šiklo a řekl jsem, že jo. Myslel jsem si, že si to vyzkouším a uvidím. Ale vážně - byla to bezvadná zkušenost, která mi umožnila zahrát si s takovými bardy jako byl Rudolf Hrušínský nebo Josef Kemr a s výbornými hráči jako byl Boris Rösner. To byl nádhernej pocit, ale jinak jsem se na tom velkým jevišti moc necítil, mně je bližší divadlo, kde když rozpažím, tak už jsem v portále. A taky mi neseděl ten pocit velkýho baráku se sešněrovaným provozem. Jo, v rekvizitárně to bylo príma, ale jinak jsem si tam připadal ztracenej. Po listopadu jsem dostal od Ivana Rajmonta nabídku na angažmá. Odmítl jsem ji s tím, že si ještě chvíli počkám - a zatím pořád vyčkávám. Ale ne na tu nabídku, dneska už bych do angažmá nešel.


Když jsi v Hamletovi přičichl k muzikálu, nelákalo tě to vydat se touhle cestou?

Ne! Janek mě obsadil ještě do Galilea a pak jsem dostal dost nabídek od muzikálů, co tehdy vznikaly jak houby po dešti. Dost mě lákala nabídka na Pinocchia od Josefa Krofty, ale křížilo se to se zájmy Kalichu, tak k tomu nedošlo. A možná to bylo dobře. Já jsem činoherec, komediant, rád si zazpívám, zabékám, ale muzikál, jak se dělá tady, s pophvězdama, to není nic pro mě. Jo, jak to dělá Moša v Brně, kde si pěstuje svoje muzikálový profíky


Taky si je v Brně vychovávají na muzikálové katedře na JAMU…

A to se neví, že tu katedru jsme otvírali my, když jsme tam studovali, Donutil, Skopal, já a pár dalších. Někdy v roce 1969-70 jsme na škole dělali úryvky z My Fair Lady, písničky a scénky, tancovali jsme, zpívali. Akorát se tomu tehdy říkalo „syntetický žánr“. Podle mě musí muzikálový herec výborně zpívat, pohybovat se, cejtit muziku. A ne aby to dělali popíci, co nedokážou přejít jeviště. Viděl jsem muzikály na Broadwayi, takže vím, co tenhle žánr obnáší, a taky, že to není nic pro mě.


Co očekáváš od divadla jako divák?

Aby mě to vzalo. Když odcházíš z divadla bez pocitu a ptáš se, o čem že to vlastně bylo a proč, tak to jsem tam nemusel chodit. Mohl jsem sedět doma a dát si vínko, nebo jet s kamarádama lyžovat. A taky od divadla očekávám herce, který mě dostanou, že si říkám, tak tohle bych nedokázal, klobouk dolů. A může to bejt sranda a nemusí.


U nás pořád přežívá předsudek, že bavit lidi je něco míň než být tragéd...

Pobavit diváka je to nejtěžší, co existuje. A pobavit ho chytře, to je strašně těžký. Udělat komedii, kde se budou lidi smát a ne se posmívat, je dřina. Nic proti tragédii, ale umění je pro mě opravdu umět lidi bavit. Ale já vlastně dodnes nevím, co je to „umění“. Podle mě je to od slova umět a herec by měl umět diváka zaujmout. Já nechci na lidi hrnout špínu, hnus, depku... a kurňa, to bylo „umění“ a dáme jim za to cenu!  Ne, díky, fakt nechci. Ale když lidi dvě a půl hodiny řvou smíchy a mezitím brečej, tak je to bulvár a žádný umění?! Tak to mě štve. Nejde o slovíčka, ale o ten předsudek. Že od nás odcházej lidi s rozesmátou držtičkou -  jak říkával pan Werich, že má nejradši rozesmátý očička v tom setmělým hledišti - tak to je nic? Pro mě je to největší radost, ocenění, důvod, proč to dělám, ať si říká kdo chce co chce.


Komediant je ale pořád tak trochu o schůdek níž a slovo estráda skoro urážka umění…

Tak ať si to někdo zkusí! Láďa Menšíka byl komediant a zároveň velkej herec, jeho rejstřík sahal od povídaček až k Ikarovu pádu. A co Sovák, Janžurová, Filipovský, Hrušínský, Kemr, Lipský? Jeden pan herec vedle druhýho a hráli v ptákovinkách a byli při tom velký profíci.


Je rozdíl mezi komediant a bavič? To druhé má u nás taky trochu přídech nadávky...

Bavič je taky profese. Ať někdo z těch, kdo po tom termínu plivou, vyleze a inteligentně dvě hodiny baví lidi tak, aby odcházeli a říkali si: kurňa, to byl šikovný člověk a jak nás hezky pobavil!


Když se při tom nekopáš do zadku…

Ale Chaplin se taky kopal do zadku a bylo to umění! Tuší někdo, jak je těžký vymyslet gag, ať už v pohybu nebo ve slovech, aby lidi pochopili pointu? A estráda? Z těch opovrhovaných estrád žije řada scének dodneška - Lipského Hlustvisihák, Dvořák s Bohdalovou, Sovák, Milda Kopecký, Holzman a Budín, Štuchal, Štercl... U jejich věcí řvou lidi padesát let a dalších padesát řvát budou. A není to nic pod úroveň, stejně jako Podskalského kabarety se staropražskými písničkami.


Každému se holt líbí něco jiného…

Jednou jsem šel do Mánesu na výstavu Adolfa Borna. Krásný obrázky, jen zíráš, co ten člověk umí, o čem to je a jak je to udělaný. A shodou okolností téhož dne jsem byl na Staroměstský radnici na výstavě Milana Knížáka. Byl tam šicí stroj politej latexem a u toho nápis třeba Česká láva, na zemi papír zablemcanej jinou barvou, díra v obraze. Tak jsem z toho nebyl moc nadšenej. Zmínil jsem to v jednom rozhovoru a Knížák nelenil a v Reflexu mi vyčinil, co jsem to za hovado, který nerozumí modernímu umění a ať jdu někam s těma estrádníma výstupama, co předvádím na divadle a který on, předpokládám, nikdy neviděl. Prostě se hrozně urazil - a já jsem přitom neřekl nic víc, než to, že se mi Born líbil víc. Mohl jsem taky říct, že někdo umí poctivě malovat a někdo tím, co a jak dělá, skrývá, že to neumí. Že jde o tu profesi, o umění od slova umět. A u nás komediantů je to stejné. Pro mě je největším komediantem cirkusový klaun, který musí umět lízt po žebříku, chodit po provaze, dělat salta, aby si z toho mohl dělat srandu. Musí ovládat profesi, musí umět.   


Co je pro tebe moderátorská profese? Podle mínění mnohých jsi zdrhnul z divadla do Kufru....

Já se za moderátora nepovažuju, to bych si moc fandil. Jednou mně Bóňa (režisér Jan Bonaventura - pozn. red.) zavolal a nabídl Kufr. Zdálo se mi, že je to dobrá parta a budeme si tam príma blbnout, což se i stalo. Akorát, že já jsem to musel od  začátku do konce někam dovíst, že jo. Něco opravdu moderovat není žádná sranda. Měl jsem tu čest si to vyzkoušet při předávání Českého lva a když vidíš v prvních řadách sedět kolegy se založenýma rukama a s výrazem: Tak pojď, chlapečku,  ukaž se, co nám tady předvedeš!“, tak tě fakt humor přejde. Je to zase další disciplína, která se musí umět. A když to někdo umí, tak je to vidět. Třeba ta mladá Slovenka Adela Balašová ze Superstar to umí. Znamená to stíhat moc věcí najednou, vtipně reagovat, nezdržovat, posunovat to dopředu, bejt za sebe a nepředvádět se přitom... to fakt moc lidí neumí. A pro hereckou profesi to navíc nese riziko, že tě zařadí do šuplíku.


Uteklo ti kvůli Kufru něco – třeba nabídka na film?

Možná že jo, možná že ne, třeba bych natočil o dva filmy víc, ale já to tak neberu. Pro mě neuteklo nic, protože mě to těšilo. Já si nestěžuju, udělal jsem dost věcí, který mě bavily a zajímaly, nemám čeho litovat.


Zábradlí, Národní divadlo, muzikál, moderování... Co tě žene zkoušet nové nabídky?

jsem zvědavej člověk, baví mě věci zkoušet a poprat se s nima.


Byl to i případ tvé účasti v televizním duetu hvězd?

Určitě. Říkal jsem si, pozor chlapče, nejseš žádná Superstar, ale proč bys to nezkusil? Když to nepůjde, tak mě vyhoděj, no a co? A byla to bezvadná zkušenost. Přinesla mi setkání s Radkou Fišarovou, se kterou bych se asi jinak těžko na jevišti potkal, přestože hraje v Kalichu jako já. Díky ní jsem se slušně naučil pět písniček, takže si můžu s Radkou kdykoli zazpívat, jako na jejím vánočním recitálu v Divadle Hybernia, kde jsem byl jejím hostem.


Jak vznikaly páry v Duetech? Měli jste možnost si vybrat?

Ne, to byla věc dramaturga Honzy Potměšila. Já jsem čekal, že mě dá dohromady s Jitkou Zelenkovou, už kvůli věku, navíc jsme spolu už něco nazpívali. Ale dal mi Radku Fišarovou a udělal moc dobře. Prý že nám dohromady ladí hlasy, ale hlavně jsme ladili duchem. Radka vybírala skvěle repertoár „na tělo“, nenutila mě do anglickejch písniček. Já nejsem žádnej rocker, já su šohaj z Moravy, chcu si tak dvojhlasně, trojhlasně pobékat a šroubovat žárovky. A Radku to táhne k šansonu jako mě, takže vybírala písničky, kde se dalo i něco zahrát jako Kabaret nebo Dáme si do bytu, dáme si židli, francouzský šanson a folkovou Galánečku, kterou mně i divákům udělala radost. A ještě v jednom jsme se shodli. Radka říkala: Víš, zazpíváme si to srdíčkem.“ Žádný „Musíme vyhrát, jdeme do toho, jde o všechno!“ To ne – ale „Naučili jsme se to, umíme to, tak pojď, zazpíváme si to a uděláme si dvě minuty radosti.


Tohle z toho vašeho zpívání bylo znát. Na mě jste působili dokonale uvolněně a radostně...

Tak to je fajn, protože o to nám šlo.


Jak to děláš, že bavič, herec, moderátor, zpěvák... je pořád ten jeden Valach Zedníček?

Snažím se nejít do věcí, který by mi nevoněly. Pro mě je důležitý, co mi to přinese, jestli si objevím zas něco novýho. Evald Schorm říkal větu, která to vystihuje: Všechno zkusme, dobrého se držme. Tak já zkouším, vybírám a toho dobrého se snažím držet.


Je to tvé zkoušení nových věcí důvodem, proč nejsi v trvalém angažmá?

Asi jo. Já jsem byl v angažmá dvacet let a vím, o čem mluvím. Sotva skončilo zkoušení jedné komedie, už viselo obsazení na  další a jeli jsme očima po seznamu rolí: Tak co tam hraju? Ježkovy zraky! Tenkrát jsme ale sloužili divadlu s chutí. Mně nevadí, jestli hraju malou, střední nebo velkou roli, když to divadlo má jako celek smysl. Přicmrndávat v malý roli tomu, čemu věříš, je docela fajn. Ale abych sloužil za každou cenu... Znám dost herců, kteří s odporem plní něco, co je nebaví. Říkám jim: „Když tě to nebaví, tak tam nebuď. No, jo, ale kdo za mně bude platit sociální a zdravotní pojištění, říkaj oni, a taky už nejsme nejmladší, že jo. Jsou sice nasraní, ale mají jistotu, že jim jde i o prázdninách plat a že za ně někdo zaplatí pojištění, jak mi řekl jeden nejmenovaný kolega. Já jim tu plnou misku přeju, ale holt za ní musí panáčkovat. A to já už nechci. Já chci mít radost.

 

(Radmila Hrdinová)