PRÁVO Květen 2010

Pavel Zedníček: Klidně si přivstanu



Nedávno oslavil šedesátku, hraje, točí, sportuje, užívá si života a jedním z mála snů, které si ještě nesplnil, je vztyčit vlajku valašského království na Šalamounových ostrovech. Na konci minulého roku jste Pavla Zedníčka mohli vidět v televizním pořadu Duety.


Společně s Radkou Fišarovou jste si v nich vyzpívali krásné čtvrté místo. Možná je to i tím, že jste s tréninkem začal už v létě, když jste zpíval na velkolepém koncertu k sedmdesátinám Karla Gotta.

To byla strašná drzost, ale byl to pro mě obrovský zážitek, protože nikdy předtím jsem nestál před dvacetitisícovým publikem. Znám plná divadla, ale takovou kapacitu hlediště nikoli. Byl to zážitek a všem zpěvákům vyprodané haly přeju. Opravdu jsem si to užil, i když netvrdím, že by se mi kolena trochu neklepala. Karel seděl v první řadě a zpíval se mnou, čímž mě podržel, abych písničku nepokazil víc, než je zdrávo. Bylo to vloni v červenci a o Duetech jsem v té době ještě neměl ani zdání.

Také jste v pořadu zúročil své hudební vzdělání…

Snažil jsem se. Ve škole jsem zpíval ve sboru a devět let jsem se učil na klarinet na lidušce, i když jsem původně chtěl hrát na saxofon. Když jsem byl malý, hodně jsme také zpívali doma s maminkou.

Jaké písničky máte nejraději?

Samozřejmě ty, co jsme si zpívali, a to jsou moravské lidové. V dospělosti jsem si je pak procvičoval při vínku ve sklípkách. A k tomu jsme po našem „šroubovali žárovky“.

Pocházíte ale přeci z Valašska a tam je spíš slivovice než vínko…

Není to až tak úplně vyhraněné, je tam obojí. V rozumném množství je slivovice lék. Znám mnoho strýců, kteří si dají kalíšek po ránu a těší se dobrému zdraví i ve vysokém věku.

Zazpíval jste si také na oslavě svých šedesátin vloni v listopadu? Užil jste si jubileum podle svého gusta?

Slavil jsem společně s divadlem Kalich, takže kromě mojí šedesátky jsme si připili i na desáté výročí divadla. Žádná soukromá oslava neproběhla, tam by se békání určitě hodilo líp. Navíc, upřímně vám řeknu, že být po mém, takové narozeniny neslavím vůbec. Radši bych býval zmizel a byl někde v teplých krajích u vody, ale to se mi nepodařilo. Jestli vydržím do sedmdesáti, naplánuju si to napříště. Teď už se dá slavit leda to, co jsme všechno přežili.

V Praze jste měl ale krásnou oslavu spojenou s premiérou hry Zamilovat se v divadle Kalich. A nechyběli na ní ani vaši rodiče…

Tatínkovi je osmdesát sedm let a mamince osmdesát dva a byl jsem šťastný, že jsme to mohli oslavit společně. Zatím jsou oba fit a to je jedna z věcí, z níž mám opravdu radost.

Jaké dárky jste dostal od svých hereckých kolegů?

Od Jiřího Bartošky například koňak, od Davida Suchařípy slivovici a ještě další láhve od jiných lidí, takže co se týče dobrého pití, jsem saturovaný na hodně let dopředu. Pokud někomu dojde, stačí říct, protože sám to asi všechno vypít nezvládnu. Kristián Kodet mi dal nádherný obraz a Míra Donutil zarámovanou fotku ještě ze studentských let, na které jsem společně s ním a Sváťou Skopalem. Hezká vzpomínka. Taky jsem dostal hodinky, kravaty, golfovou hůl…

Karel Gott měl lepší nápad – dal vám kolečko s lopatami, protože jste zapálený chalupář…

Spíš pohodlný chalupář. Původně jsem si myslel, že mi Karel dal k narozeninám práci, tak jsem to nářadí uložil do kůlny a vůbec jsem neplánoval, že bych něco z toho použil. To jsem ještě netušil, jaká bude letos zima! Teď Karlovou lopatou odhazuju sníh a motyčkou odsekávám rampouchy. Kolečko jsem původně chtěl věnovat obci, už jsem to slíbil starostovi, měl radost, že bude mít kolečko od Karla Gotta Musí to ale počkat, až vyvezu všechny ty hromady sněhu. A pak si sednu ke krbu a budu čekat na jaro.


Říká se, že koukat do ohně je pro muže přímo existencionální potřebou. Platí to tedy i o vás?

Myslím, že to má rádo i mnoho žen. Ale ještě radši do ohně koukám, když se na něm něco peče.

Jak jste si vlastně užil zpívání v Duetech?

Byla to krásná a příjemná práce a doufám, že jsme televizní diváky pobavili. Zkoušet jsme začali v srpnu a písní, které jsme si s Radkou Fišarovou zazpívali, byla opravdu spousta. Do pořadu jsme vybrali jen některé z nich. O výběr se postarala Radka a musím říct, že mi kápla do noty. Říkal jsem jí „paní profesorko“ a myslel jsem to vážně. Poslouchal jsem ji jako žáček v první třídě. Rád jsem Radku poznal, je to bezva holka a paní zpěvačka. Pozvala si mě v prosinci jako hosta na svůj koncert do divadla Hybernia. Na konci jí vyprodané divadlo dlouho tleskalo ve stoje. Nádhera. Moc jí držím palce a těším se, že si ještě spolu někde zazpíváme.

V Praze hrajete hlavně v Divadle Kalich, kde jste původně z muzikálů přesedlal pouze na činohru…

V Kalichu jsem před deseti lety začínal v muzikálu Hamlet Janka Ledeckého a teď tam hraju v pěti činoherních představeních. Vůbec první byl Natěrač, kterého s Janou Paulovu hrajeme celkem už šestnáctou sezónu. Další komedie se jmenovala Jako jedna rodina, pak přišli Drahouškové, Bez předsudků a teď máme v repertoáru nově hru Zamilovat se. Vznikla podle stejnojmenného filmu s Meryl Streepovou a Robertem de Niro. Premiéra byla 1. listopadu na moje narozeniny. Mám radost, že je pořád vyprodáno.

Většinou hrajete s Janou Paulovou jen sami dva. Jaký máte po tolik letech vztah?

Jsme jako brácha se sestrou. Před lety nás dal poprvé dohromady režisér Ladislav Vymětal ve hře Natěrač, jenže Jana se po roce rozhodla, že divadla zanechá a bude zpívat. To také udělala, ale já věděl, že se vrátí. Je to bezvadná ženská, která neprudí a vždycky je v pohodě, i když jezdíme na zájezdech dlouhý štreky. Na všechno se dokáže dívat z té lepší stránky a také to je úžasná kominda. Když jedeme na zájezdové představení, dialogy si opakujeme po cestě, a když jedeme zpátky, říkáme si, co mohlo být lepší, takže to zase uteče. Jezdíme do divadel nejen u nás, ale i na Slovensko.

A jak se vám hrálo pro naše krajany žijící ve spojených státech?

Před třemi lety jsme v New Yorku hráli Bez předsudků a přišlo asi čtyři sta krajánků. Jako první jsme hráli v České budově na Manhattanu, tenkrát ještě nebyla úplně dostavěná, ale atmosféra tam byla báječná. Ted´máme ještě pozvání do Toronta a Vancouveru.

To vás určitě těší, když tak rád cestujete…

Za totáče to byl svátek, když se nám podařilo získat devizový příslib a někam vyjet. Tím, že jsme nemohli cestovat, jsem docela trpěl. Teď se snažím, abych si to vynahradil.

Dokázal byste kvůli tomu emigrovat?

Werich říkal, že domov je tam, kde si pověsím klobouk. A ten jsem si pověsil tady. Žít venku bych určitě mohl, ale musel bych mít možnost se vracet, protože tu mám rodiče a sestru, ale to tenkrát nešlo, takže to nepřicházelo v úvahu. A hereckou práci bych tam asi také dělat nemohl tak, jak bych chtěl, takže bych musel zůstat ševcem, jímž jsem se ve Zlíně vyučil.

Jaké dnes nosíte boty?

Než si nějaké koupím, trvá mi to mnohem déle než ostatním. Sleduju švy i všechno ostatní. K maturitní práci jsme museli ušít i boty a začínali jsme vlastním návrhem. Ušil jsem si kotníčkové polobotky, které se komisi líbily, a pak jsem v nich i chodil. Když si dnes vybírám obuv, jdu po dobrých značkách, protože chci, aby něco vydržela.

Tímhle řemeslem jste se ale nikdy neživil a po průmyslovce jste šel rovnou do Brna na JAMU. To byl tedy skok…

O možnosti studia na Janáčkově akademii jsem se dozvěděl náhodou od kamaráda architekta, a tak jsem si tam hned podal přihlášku. Předtím jsem ve Zlíně promítal v kině a měli jsme tam i malý klub, kde jsme hráli amatérské divadlo. Moji rodiče bývali ochotníci, a tak jsem k divadlu přičichl už v dětství. Prodával jsem lístky, hrál v pohádkách atd. Když jsem se dostal na JAMU, rodiče byli rádi. Naši jsou bezvadní a palce mi drží dodnes. A samozřejmě mají také archív s tím, co o mně kde napíšou.

Už řadu let jste činný ve valašském království. Co vlastně dělá valacha valachem?

Jsou to lidi, kteří se narodili v drsnější krajině, a možná právě proto mají, jak se říká, srdce na dlani. A jiskru tomu všemu dává slivovice, protože se tam daří trnkám. Česky to jsou švestky. Centrem jsou Vizovice, a protože odtamtud je Boleček Polívka, je ve valašském království přirozeně králem. Zlín je na rozhraní Valašska a Slovácka, ale já se hlásím k Valachům spolu s celou řadou mých kamarádů.

Jak je to s vaší zálibou v cestování? Kam všude jste se už podíval?

S Hankou (hercovou přítelkyní je moderátorka Hanka Kousalová – pozn, aut.) jsme projeli kus Spojených států, byli jsme v New Yorku, Kalifornii, projeli jsme Národní parky Západu, máme rádi Floridu a taky se rádi vracíme do Mexika a do Egypta. Cestujeme rádi, za humny jsme seděli celých čtyřicet let. Miluju slunce a teplou vodu a vrchovatě jsme si obojího užili teď v Thajsku. Silvestra jsme strávili ve městě Phuket v thajské rodině a byl to nádherný zážitek. Hned druhý den jsme se jeli podívat na pláž Patong, kam vozí cestovky turisty. Tam bych tedy trávit dovolenou nechtěl. Hlava na hlavě, moře nic moc, draho a z Thajska nepoznáte nic. Přesunuli jsme se s kamarády lodí na jeden malý ostrůvek o něco níže a tam jsme si užívali ráje, procestovali loďkou okolní ostrovy a nechal jsem se přemluvit k půldennímu kurzu thajské kuchařské škole. Sám jsem uvařil pět jídel a mám dokonce certifikát z praktické přípravy thajských jídel. Ještě, že jsem si ho dal do příručního zavazadla, protože kufry se nám ztratily v Číně a dodnes je nemáme. Zbyl mi jen ten certifikát a vzpomínky

A jak je to s těmi Šalamounovými ostrovy?

Jeden z ostrůvků si koupil jeden našinec z Valašska, ale teď už ho nemá. Přesto doufám, že se tam podívám. Ten ostrov je totiž zajímavý tím, že tam kdysi žili lidojedi. Proto jsem od Bolka Polívky dostal instrukci, abych na něm vztyčil vlajku našeho království.

Má to cenu?

Kam vstoupí Valach, tam musí něco vztyčit, to je zásada. V sedmdesátém třetím jsme jako studenti hráli ve Francii a společně se Sváťou Skopalem jsme všude, kam jsme přišli, zazpívali My jsme valaši, jedna rodina… a pak jsme na to řekli třeba „a Paříž je naše“. Takhle si postupně anektujeme celý svět a nikdo se proti tomu nebouří, protože nám nerozumí. V Mexiku máme dokonce i ambasádu na ostrově Cozumel, kde jsme si dodatkovou cedulí zřídili svoje vlastní zastoupení na českém konzulátu. Tak kdybyste něco potřebovala...

V teplých krajinách se asi rád potápíte, že?

V Egyptě i Mexiku jsou krásné ryby. Potápěčskou licenci mám už asi sedmý rok a nejhlouběji jsem byl pod hladinou asi ve třiceti metrech. Nejkrásnější potápění je pro mě ale tak kolem dvaceti metrů, kdy objevuju krásný podmořský svět. Že bych byl úplně bez strachu, to ne, ale to si odbudu ještě na břehu. Když už tam jsem, hlava musí být čistá, jinak to může být nebezpečné. Jana Paulová jezdí na hory, ale u toho se strašně nadře, kdežto já se ve vodě válím a to je nádhera.

Byl jste také někdy bez vašeho typického kníra?

Asi dvakrát a pokaždé jsem se oholil jenom kvůli roli.

Takže to patří k vaší imič?

Tohle slovo nemám rád. Cíleně jsem si na žádné vizáži nikdy nezakládal, ale měl jsem dědu kováře, který měl kníra pěkně zatočeného nahoru, a tak jsem si ho nechal možná i proto. A taky jsem líný si to pořád holit. Rozhodně to ale není žádná imič

Pro NOVU jste natočil nový seriál Expozitura, o čem je?

Je to krimiseriál, natočený podle skutečných událostí kolem gangu, který u nás svého času působil. Seriál napsal Pepa Klíma s Jankem Kroupou a je to velmi autentické. Už je dotočeno a těším se, jak ho přijmou diváci. Na podzim mě oslovil Karel Smyczek, s nímž jsem dělal Lotranda a Zubejdu, s rolí v seriálu Špačkovi v síti času. Je to seriál pro děti a já tam hraju ducha Alberta Einsteina.

Oslavil jste šedesátiny a veřejně se přiznal, že s postupujícím věkem vstáváte čím dál dřív. Jak se s tím vyrovnáváte?

Asi je to normální a přirozené, že jak člověk stárne, dřív vstává, chodí dřív spát a všechno daleko rychleji utíká. Byly časy, kdy to bývalo obráceně – chodili jsme pozdě spát a pozdě jsme vstávali. Teď je to jinak, ale ani mě to moc nemrzí. Nechci mrhat časem, protože čas hoří, a tak si klidně přivstanu.