SVĚT MOTORů, Leden 2011

Autor: Roman Beránek





Herce Pavla Zedníčka není určitě třeba dlouze představovat. Desítkami rolí ve filmu, v televizi i na divadle se zapsal do paměti snad každého z nás. V poslední době je nejčastěji vidět v divade Kalich, kde se svou hereckou partnerkou Janou Paulovou excelují v několika představeních. Za svými diváky se ale také vydává po celé České republice i na Slovensko. Osobního řidiče odmítá, protože řídí rád a dálky mu nevadí.



V kolika letech jste si dělal řidičák?

Řidičák mám od osmnácti let. Můj profesor na škole říkal, že správný chlap má umět psát na stroji, řídit auto a zvládat alespoň jeden světový jazyk. To poslední se mi úplně nepodařilo. S angličtinou jsem začínal snad stokrát, ale řidičák jsem udělal napoprvé. Dodnes mám v paměti svoji první jízdu v autoškole. Učitel mi nařídil, abych zajel do závěje a pak z ní vyjel. A vyjel jsem.



Kolik jste za ty roky vystřídal aut?

Začal jsem jezdit  rodinným trabantem, nejdřív pod dohledem tatíka. Svoje první vlastní auto jsem si pořídil až skoro ve třiceti, když jsem byl v angažmá v Ústí nad Labem. Byla to Škoda 110 L a koupil jsem ji od režiséra Ivana Rajmonta. Stála sedm tisíc, to si pamatuju. Taky si pamatuju, že byla rezavá, moc u ní nešlo točit volantem a taky moc nebrzdila. Dal jsem si ji do pořádku a jezdil s ní čtyři roky. Málem jsem měl na svědomí manželku Jirky Bartošky. Vezl jsem ji i její dceru Kačenku na hory do Pece a tam se na ledu auto zničehonic otočilo a jelo zpátky na Prahu. Zaseklo se lanko plynu a dostali jsme hodiny. Došla mi trpělivost a po návratu do Prahy jsem tuhle popelnici prodal za 1700 korun. Koupil si ji ode mě jeden automechanik pro svoji ženu. Asi ji chtěl zabít.



Jako první zážitek s vlastním autem nic moc. Pak už to bylo lepší?

Škodovce jsem zůstal věrný, jezdil jsem dalších 13 let se „stopětkou“ L. Pak jsem přešel na Toyotu Corollu, po ní následoval Opel Tigra. Tygřičku vystřídal po pěti letech Opel Astra coupe a teď mám konečně pořádné auto. Jezdím Toyotou Landcruiser a jsem s ní navýsost spokojený.





Na které z těch aut nejraději vzpomínáte?

Nejlepší zážitky mám s trabantem. To bylo nesmrtelné auto a já jsem ho pěkně rozmazloval. Měl jsem vytapetovanou palubovku, udělal jsem si tam závodní pruhy, obalil jsem si volant takovou gumou. Řídil jsem v rukavicích a hrál jsem si, že mám závoďáka. Bylo neuvěřitelné, co všechno se do traboše vešlo. Demižony slivovice, kolo, neuvěřitelné věci. Dožil se skoro čtyřiceti let a skončil až loni na smetišti dějin. Tatík ho nemohl prodat ani za pětistovku, tak jsme ho odvezli do šrotu.



Zvládl byste na autě něco opravit sám?

To asi ne. I když Landcruisera jsem vlastně jednou opravil! Motor začal za jízdy tak nějak divně kuckat, jako by jel na jeden válec. Tak jsem se doplížil k nejbližší pumpě a volal jsem do Toyoty, co jako mám dělat. A ten pán na telefonu mě naváděl a díky němu jsem zjistil, že mám v autě i nějaké nářadí. Poradil mi, abych odpojil baterku a tři minuty počkal. Tak jsem to udělal a pak zase našrouboval ty konektory zpátky. Motor naskočil jako víno a od té doby jede pořád.



Kolik vlastně ročně najezdíte kilometrů?

V průměru kolem padesáti tisíc. Křižujeme s divadlem republiku a často hrajeme i na Slovensku, tak se to nasčítá.



Jezdíte radši sám, nebo máte v autě raději nějakou společnost?

Jezdíme nejčastěji s Janičkou Paulovou a někdy mě i za volantem na chvíli vystřídá. Ale nejraději řídím sám a je mi jedno, jestli je spolujezdec ukecanej nebo celou cestu mlčí. Nevadí mi ani když si třeba schrupne.



Máte za volantem nějaké rituály nebo zvyklosti?

To snad ani ne. Ale v autě mám rád pořádek a když si nějaké třeba půjčím a je v něm bordel, tak jsem schopen zastavit u pumpy a pěkně ho vyluxovat. Pak se mi jede mnohem lépe.

Mluví vám partnerka do řízení?

Jenom občas. Třeba chce, abych jezdil pankejtem. Hodně vpravo. Asi kdyby náhodou něco jelo v protisměru, tak abych se vešel. Ale úplně nejhorší je, když křikne POZOR! To se vždycky hrozně vyděsím. Naposledy jsem se tak lekl, že jsem do toho pankejtu málem zajel.



Jste pověrčivý? Co když vám přes cestu přeběhne černá kočka?

Noo, je pravda, že když kočku vidím, tak zvýším opatrnost (smích).



Vím, že jezdíte i v Americe. Jaký je rozdíl proti Evropě?

Většinou si půjčuju auto na hned letišti. S sebou si vozím navigaci, takže bez problémů a bez bloudění dojedu, kam potřebuju. V Americe se jezdí pomaleji, ale plynuleji. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvykl, ale má to něco do sebe. Havárku vidí člověk málokdy. Bude to asi i tím, že policie tam má větší respekt a na dálnicích si dokáže pořádek pohlídat. Nejdřív se mi zdálo, že dopravní předpisy jsou v Americe jak se říká pro blba, ale teď jsem to opravil. Jsou zkrátka takové, aby jim rozuměl každý. Například očekávat, že dostanu automaticky přednost zprava, je u nás doma docela risk. Tam to vyřešili tak, že všude, kde by měla být přednost zprava, je stopka. A je to. A líbí se mi, že semafory jsou za křižovatkou, je na ně dobře vidět a člověk si nemusí kroutit krk. Na parkovišti u nákupních center jsou parkovací chlívky namalované tak, aby člověk pohodlně zaparkoval i vystoupil. Taky se mi nikdy nestalo, že by někdo na někoho nervózně troubil, tlačil se někomu na zadek, blikal. To ale neplatí o New Yorku, tam se v zácpách troubí o sto šest. Ale tam doporučuju jezdit metrem, je to rychlejší a pohodlnější.