Rozhovory - jo ti herci si žijí

Týden co týden poutá pozornost diváků dobře namazaný stroj televizní soutěže Kufr, ve které neúnavný Pavel Zedníček neustále pohání děj kupředu a nikoho ve studiu ani doma před obrazovkou nenechá chviličku v klidu.

Působíte dojmem člověka, který je pořád v pohybu. Není v tom velký díl herecké stylizace?

V Kufru je to součástí zvoleného způsobu moderování, kdežto mimo roli se v poslední době snažím uhrát pro sebe tu a tam kus dne, udělat si volníčko a sednout do kouta s knížkou, nebo jen tak lelkovat. Občas odjedu na chalupu, zatopím v krbu a čumím do ohně. Dokonce ani nepředstírám, že přemýšlím. Nedávno jsem si sedl ke klavíru a dlouhé chvíle podle sluchu brnkal známé melodie.

Před časem jste byl v jednom televizním pořadu spatřen, jak hrajete na štěbenec čili klarinet. V této souvislosti vzniklo podezření, že jste hrál na playback některého ze světových hráčů… Co řeknete na svou obhajobu?

Jako malý kluk jsem nesmírně toužil po saxofonu a v duchu se viděl v první řadě orchestru Karla Vlacha, zatímco naši mě přihlásili “do houslí”. Nakonec jsem uprosil ředitele LŠU a devět let cvičil na klarinet. Hrával jsem dokonce při výchovných koncertech, kde mě ve zlínském kinu sledovala tisícovka školáků. Přes třicet let mám stále stejný klarinet, uložený v pouzdru s letitými skvrnami od vína a chlebíčků, podle kterých bych vám mohl vyprávět, co jsme kde spolu zažili. Hrát v televizní Šanci za doprovodu jazzmana Rokla skladbu Cizinec na pobřeží, parádní číslo Acker Bilka nebo Felixe Slováčka, byla rozhodně drzost. Však se mi taky trémou potily ruce. A k vašemu podezření? Samozřejmě, že to byl playback. Ale mohu odpřísáhnout, že jsem si ho nejdřív ve studiu sám nahrál.

Hovoříme spolu v době, kdy jedni lidé začínají uplatňovat a druzí naopak porušovat nedávná novoroční předsevzetí. Ke kterým z nich se řadíte?

K žádným. Nerad bilancuji a podobná předsevzetí si raději nedávám. Chtěl jsem, pravda, opět přestat kouřit, ale u vědomí toho, že bych rozhodnutí stejně časem porušil, jsem ten nápad zavrhl. Tak jsem si začal alespoň kupovat lehčí cigarety.

V jednom starším interview jste projevil velkou dávku vnitřní svobody vůči vlastní prezentaci na veřejnosti. Jezdil jste starou škodovkou a oblékal se v ležérním stylu. Pořád ten obraz platí?

V oblékání ano, u auta ne. Když škodovka po patnácti letech dosloužila, zalíbil se mi sportovní opel. Kamarád mi ho přivezl předloni dva dny před Štědrým dnem a já se radoval jako malý kluk. Marná sláva, jede rychle, tiše, a je v něm teplo.

Není to počátek řetězu změn, které mohou začít vlastnictvím drahého vozu?

Kdyby se jen kvůli tomu měl stát ze mě snob, byla by to chyba moje, nikoliv toho auta. Možná, že když mě někdo vidí z té aerodynamické kapky vystupovat, řekne kamarádovi: Vidíš ho, blba, jak z toho leze? Já ale věřím, že jsem se nezměnil. Lidi si samozřejmě svou hůl vždycky najdou. V mé oblíbené hospůdce mi chlapi po léta předhazovali, proč jezdím v té staré popelnici, jestli nemám na pořádný auťák. A když jsem si ho koupil, občas tam zaslechnu: Teda jo, ti herci si ale žijí…

Zdá se, že býváte často obsazován do televizních a filmových rolí určitého typu, vycházejících z vaší fyziognomie. Nemáte někdy chuť se proti tomu vzbouřit?

Je v tom určitý stereotyp, a není to jen můj problém. O mně se říká: Má velký frňák a vousy, ten dobře zahraje šoféra nebo číšníka, protože tak sám vypadá. Proč bych ale nemohl hrát například diplomata? Cožpak je určeno, jaký “ksicht” má diplomat mít? Nedávno jsem viděl film Zapomenuté světlo s Bolkem Polívkou. Hrál vážnou roli, a byl moc dobrý. Řekl bych, že se vyplácí vystoupit občas ze zaběhaných režisérských i diváckých představ. Baví mě hrát úlohy, jako byl například kouzelník ze seriálu režiséra Luthera Konec velkých prázdnin. Byla to figura, která měla duši, nezněla na jedné struně. Ten človíček občas vyhrál, mnohokrát prohrál, měl v sobě kus nostalgie, a i když dostal do čumáku, zase vstal a šel dál.

Hovořili jsme o Kufru, o klarinetu, o novoročních předsevzetích a o novém automobilu, o filmu a divadle, ale nepadlo ani slovo o ženách. Jako kluk jste patřil spíš k těm, kdo tahají holky za copy nebo kdo se s nimi nebaví?

Já jsem s děvčaty docela vycházel, a to přestože mě v té době nejvíc zaměstnával fotbal a podobné důležité mužské záležitosti, byl jsem jimi obklopen. Jednu dobu jsem dokonce seděl se dvěma dívkami, dvojčaty, v lavici! Ve Zlíně na průmyslovce jsem zažil totální převahu dvaceti holek proti dvěma klukům. Jenomže tehdy jsme to jako kluci z dědiny nedokázali náležitě ocenit. Když se pořádal šest let po maturitě třídní sraz, s kamarádem jsme se chystali, jak to mezi tolika krásnýma holkama rozsvítíme. Najednou přišly mámy od rodin, přestavte si, že v té době bylo ve třídě už třicet dva dětí. V deset večer se sjeli manželé a začali si je rozvážet domů… A jak jsme se s kamarádem těšili!

Kterých vlastností si u žen ceníte?

Žena by měla mít svůj osobitý půvab a být trochu tajemná. Ať nás přitahuje svou nedostupností, abychom to při jejím získávání neměli tak jednoduché. Chlap by měl o ženu bojovat, avšak později, kdy už jsou spolu, měla by ona umět také bojovat o něj. Moje máma se mnou nedebatovala o antikoncepci, ale vedla mě k úctě k lidem, a tedy i k ženám. To ostatní pak přijde samo.

Maxi-magazín 25/97