Rozhovory - neuvěřitelné abrahámoviny Pavla Zedníčka


"Kurňa, už je to tady...!"
Parafráze názvu knihy, kterou před časem Pavel Zedníček vydal, naznačuje, že se zase něco děje. Nebo bude dít? No, jak se to vezme, ono se totiž děje už celých padesát let. Abychom byli přesní, 1. Listopadu oslaví padesátku člověk, kterému z jeho známých neřekne nikdo jinak než Čmaňa. Cože, je to vůbec možné? Pavel na to jen pokrčí rameny, v očích mu zajiskří a s vážností sobě vlastní pronese: "Už to asi tak bude". A dodá ořídlené rčení z názvu své knihy: "Kurňa, to je život... však zaplať pánbůh." Padesát let, to je jubileum, které se nedá přehlédnout a stalo se milou záminkou pro setkání v útulné hospůdce jen pár kroků od Národního divadla. Při pohledu na zlatou kapličku se řeč stočila na sen snad každého herce zahrát si v Národním.

Při té padesátce už to s těmi sny není tak naléhavé. Já kolem budovy Národního divadla chodím často, má svůj majestát a patos, ale dovnitř nevidím. Nevím, co se děje na jevišti. I když to jeviště znám. Hrál jsem tam v Jindřichu VI., v inscenaci, kterou režíroval Lojza Hajda z Brna. A ten sen? No, nevím. Spíš bych to přirovnal k pocitu, o kterém moc hezky mluvil Dominik Hašek. O své motivaci a o tom, co se v něm děje, když hraje za nároďák. Má stokrát potvrzeno, že je nejlepší na světě, ale hrát za nároďák je prostě něco jiného. Většinou jsem hrál v divadlech menších, kde rozpřáhneš ruce a oběma jsi u portálu, kde se lidí dotýkáš z bezprostřední blízkosti, slyšíš jejich dech a oni tě zase mají pod drobnohledem. Tam se prostě neschováš a nic neodšvindluješ.

Jako například v Divadle Na zábradlí?

Třeba. To byly krásné roky. Patnáct let s Evaldem Schromem, Honzou Grossmanem a všema těma krásnejma lidičkama. Brankář, Astrolog, Maraton, Bratři Karamazovi, Hlučná samota, Bambini di Praga, Don Juan a spousta dalších inscenací. Ten pocit, že člověk udělal něco, co má cenu a že u toho byl, mu už nikdo nevezme.

Co třeba se vrátit?
rozhovor05.jpg (22044 bytes)

Jéje, hned. Ale je v tom háček. Nic v životě se vrátit jen tak nedá a říct si: to bylo fajn, dáme si to ještě jednou, sjedem to znova... - v tom je život pěkná mrcha. Zábradlí udělali lidi, kteří se tam sešli, a já jsem moc rád, že jsem byl jedním z nich. Jistě, bylo mi smutno, když jsem odcházel. Měl jsem tam svůj šuplík, svoje zrcadlo a takovej svůj pelíšek. Byli tam kamarádi, denně spolu, prostě jsme spolu žili. Ale všechno je v pohybu, vztahy mezi lidmi se vyvíjejí, každý z nás se v životě nějak mění s časem.

To zní až idylicky...

No, všechno má samozřejmě svoje. Práce na divadle je hlavně dřina a té bylo ve spojení s divadelním provozem až až. Taky to člověka poznamená a může si najednou připadat jako ve fabrice: každodenní hraní, zkoušky, zájezdy... Ale když jdu kolem Zábradlí, jisté nostalgii se neubráním. Vždyť je to normální, že člověk tíhne k tomu, pamatovat si to lepší, ne?

A co ta vaše padesátka - nevadí vám?
rozhovor05_03.jpg (16733 bytes)

Proč? Kurňa, to je přece život. Člověk je mladý, musí se hodně učit, pořádně makat, aby to za něco stálo, no a ten čas přitom běží. Kdybych si zoufale přál, aby mi bylo pětadvacet, znamenalo by to, že jsem v životě něco prošvih. Že ty roky nebyly naplněny. A stejně se to nedá změnit. Třicet už mi nebude. Když mi bylo, táta měl padesátiny a já si říkal: panečku, to už je chlap!

Jak se tedy cítí padesátník?

Mám vyjmenovat všechny svoje neduhy? Ne ne, na to mě neužije. Ostatně kluby a záda, které občas cítím, nesouvisí ani tak s tou padesátkou, jako s naší profesí. Prostě to tělo dostává zabrat. Ale snést se to dá, když má člověk pocit, že to k něčemu je. Není to tak hrozné, aby mě to v něčem omezovalo. Denně trénuji. Když nic jiného, tak alespoň tři patra v našem domě. Nevím, jestli bych nešvindloval, kdyby tam byl výtah.

Co kamarádi? Budou vám tu padesátku přát, anebo závidět?

Kamarádi? No jistě si mě vychutnají... už je slyším, jak si ze mě utahují, že už na mě taky došlo. Ale já jim to prominu, tak jako oni promíjeli mně. Bolek Polívka, Jirka Bartoška a jiní to už mají za sebou. Teď se tedy oni budou bavit na můj účet.

A co bilancování?
rozhovor05_04.jpg (8707 bytes)

Nevím, není to tak, že by si člověk v den svých narozenin sedl s hlavou v dlaních a podtrhl a sečetl svůj život. Ale tak si přemýšlím. Přemýšlím o tom, jestli už nejsem moc unavenej, bojuji s náladami, že bych se měl asi na všechno už vykašlat a dělat věci, na které zatím nebyl čas. Baleťáci odcházejí do důchodu ve třiceti, proč bych nemohl já v padesáti? Ale znáte to, divadlo člověka jen tak nepustí. Chtěl bych mít určitě víc času na věci, které jsem zatím nestíhal. Teď třeba blbnu s lítáním. Strašně mě baví lítat s kamarádem Staňou, který má skvělý éro - Beechcraft. Jenže to už je velký letadlo a jsou na něj zapotřebí profesionální zkoušky.

Co vás na tom tak vzalo?

Tam nahoře je krásně. Lítání je o splněném snu, lidské touze se odpoutat, je o dobrodružství, ale taky o pokoře, protože kdybys byl náfuka a něco podcenil, určitě by se ti to šeredně vymstilo. Když se pak shora díváš na to mravenčení dole, nutně se musíš sám sebe ptát, proč všechno to štvaní, pobíhání sem a tam, proč furt něco v těch rukou přenášíme z místa na místo. Tam nahoře jako bys měl takovej zvláštní nadhled.

Takže vy si takhle meditujete?
rozhovor05_05.jpg (15363 bytes)

Meditace, to je na mě silné slovo. Já mám radši selskej rozum a všch pět pohromadě. Člověk se nemůže pořád jen smát a tvářit se, že jsou jenom příjemný věci. Každý někdy uděláme nějakou botu v životě. To jsem pak na sebe naštvanej, panečku, jak já si dovedu vynadat. A lidi nejsou taky žádní andílkové. A když je to hodně špatný, musí pomoct kamarádi. Takoví ti na celej život, jako je Bolek, Barťák nebo Bóňa. To jsou lidi, ke kterým seš zvyklej chodit, můžeš vzít telefon a zavolat, když něco hoří, když je to opravdu v "řiti". Ale teď si vem, že třeba Bóňa si s klidem "odejde". Fakt, sebere se a je fuč. No nenaštvalo by tě to? Vždyť mu vůbec nedošlo, jako mi tady chybí. A je mi to líto.

S Bóňou jste točili Kufr a od té doby jste pasován na baviče. Neodřízl jste se tím od ostatních hereckých aktivit?

To se teda povedlo, to je pěkná blbost. Za prvé - bavič. To slovo tahané za uši. Práci v televizi a v Kufru konkrétně beru jako každé jiné herectví. Ostatně nemůže to být tak špatné, protože, alespoň pokud vím, se ten pořad divákům pořád líbí. Za druhé - já jsem se od ničeho neodřízl. Tady se pořád ještě tíhne k tomu škatulkování: děláš pořad v televizi, u kterého se liti baví? Nota bene úspěšný pořad? Tak to asi nemůžeš bejt dobrej herec a už vůbec nemůžeš hrát nějaké vážné role. To je ale pitomost, co? Ale přesto, nějaké role tu byly: v Básnících, v Andělských očích, k tomu televizní seriál Konec velkých prázdnin, sem tam povídka v Bakalářích...

A co role dědečka?

Jo, dědečka jsem už hrál, ale ta otázka míří jasně jinam. V padesáti si jako dědek nepřipadám, to si nechám na později. Třeba až se doopravdy nebudu moct ani ohnout. A vůbec, vždyť já ještě jezdím k mamině a tatovi, tak jakýpak dědek! Jezdím za nimi tak třikrát čtyřikrát za rok a cestou se zastavím v Olšanech u Bolka. Mám tam svou "čmanírnu", takový svůj pokojíček, a vždycky si trochu zablbnem. Skoro jako dřív. Ale jen skoro, protože dřív jsme vydrželi blbnout tejden v kuse a pak třeba jeden den odpočívat. Dneska blbnem jeden den a tejden odpočíváme. To holt je ta padesátka.

A jak tedy zahájíte oslavu 1. listopadu?

Asi tím "Kurňa, už je to tady!"


rozhovor05_01.jpg (21502 bytes)

Jiří Moc - týdeník televize - 1999