Rozhovory - Zedníčkova poprvé

Napadlo mě to, když byl vyzván k vydražení korunky, šerpy a střevíčku královen krásy v Brně. S vousisky naježenými, jak tak byl obklopen mladým půvabem, pravil, že je to poprvé, že ještě nikdy nedražil a ať mu všichni prominou, když něco poplete. V té chvíli mu odpustíte, i kdyby omylem vydražil vlastní botu. A já si řekla: Což se zeptat i na všechna jeho ostatní životní POPRVÉ...

První váš pocit, vjem z tohoto světa?

Z vyprávění vím, že jsem strašně řval. Narodil jsem se doma, na kovárně v Herolticích u Vyškova, kde žili rodiče mojí maminky. A babička ji prý pořád napomínala, ať se o mě stará, ať mě krmí, chová. Protože jinak jsem řval. Naštěstí mně to nezůstalo.

A co první pořádný výprask?

To už bylo ve Zlíně, bydleli jsme v kolonii Baťových domků, kde byl vždycky na stejném místě i hajzlík s okýnkem. A protože bylo dost vysoko a my byli malí, sehnali jsme vždycky někde žebřík, vylezli na něj - a šup tam šutrák. Ne že by nás někdo prásknul. Ale tenkrát se o nás vždycky hned vědělo: malej Zedníček, Křetinský, Dohnal, Polčák. Moc vejprasků jsem nedostal. Ale tenkrát na mě tatínek vzal řemen.

Taky se klečívalo…

Na to mám moc "pěknou" vzpomínku. Ve Zlíně se tenkrát rozvodnil potok, co tekl do rybníka Kačeňáku. Najednou z něj byla veliká řeka, skoro tři metry hloubky. Kluci tam plavali, cachtali se, jenže já nesměl. Samozřejmě jsem tam ale šel a nenapadlo mě nic lepšího, jak jsem byl naštvanej, než vzít kamínky a házet je po těch do vody. Trefil jsem se. Kamarádovi jsem pěkně naťuk hlavu. Zalezl jsem domů a byl pěkně potichu. Jenže jeho sestra přišla a hned: Váš Pavel hodil po našem Jarkovi šutr a rozbil mu hlavu! Tak jsem dostal pár facek a musel klečet, až jsem měl kolena modrý. Ale dopadlo to dobře, ani štychy tam Jarek neměl.

První pionýrská schůzka?

Pionýr jsem byl, dokonce mě ošátkovali, ale pokud se dobře pamatuju, na žádný schůzce jsem nebyl. Měli jsme spoustu jiných starostí.

V tom věku se taky "přihodí" první pusa…

První byla samozřejmě od maminy. Ale takovou vy asi nemyslíte. Ježišmarjá, všechno mám na sebe vykecat? Byla to spolužačka. Sylva. Miloval jsem ji strašně. A ty pusy jsem vlastně dával doma rožku od polštáře, jak jsem na ni večer myslel. Takže se možná teprve teď dozví, že jsem ji miloval. My si to tenkrát snad ani neřekli.

A první opravdická láska?

To bylo na chmelu, tedy už na Střední průmyslové škole kožařské. Jméno? Představte si, že už mi vypadlo. Ale vím, že jsme pořád chodili po parku a dlachnili si ručičky, až mi z toho chodil slastnej mráz po zádech. Nevíte, co to je dlachnit? O něco jako žmoulat, hladit. Já byl tenkrát dost ostýchavej.

A první…

Pusa, láska, že vy chcete vyloudit i jak jsem přišel o panictví?! Tak to ne! Ale bylo to hezký a bylo to u Brna.

Což takhle první krádež?

A víte, že jo? To bylo ještě na základní škole. Měly se rozdávat nějaké balíčky s ovocem. Pár jablek, dva pomeranče, ať jsme zdraví. Byly zamčené ve skříni. Kamarád ji nějak otevřel a jeden mi dal. Jestli jsme to tenkrát chtěli střelit, já už nevím. Ale ve škole na to přišli a my dostali velikánskou poznámku červeným inkoustem. Výprask se nekonal, ale měl jsem, protože to bylo před Vánoci, chudší nadílku. A od tý doby jsem už nevzal nic.

První vlastní ztráta?

Lidi sú svině, doba je zlá, hanba vystřízlivět, řekl by básník. Moc jsem toho v životě poztrácel. Klíče, pláštěnku, hodinky, ale nic, pro co by srdce bolelo.

A výhra?

Že jsem udělal maturitu a dostal se na školu. Na Janáčkovu akademii muzických umění do Brna. Když mi profesor Jančařík, učitel z průmyslovky, po jednom amatérském vystoupení řekl: "Za to by se, Pavle, nemusel stydět ani herec Divadla pracujících v Zlíně", ještě jsem ani nevěděl, že nějaká JAMU existuje. Až mi kamarád, nějakej Tonda Rolek, co studoval v Brně architekturu, přitáhl papíry. Já se přihlásil a prošel.

První kroky na prknech, která znamenají svět?

Šašoun jsem byl odmalička. Na dětských karnevalech jsem předváděl rytíře s pérama, dokonce mám fotku, jak jsem se jednou oblíkl "do baby", prsiska pěkně přidělaný… A naši byli ochotníci, takže ta první opravdická prkna byla v bývalém zlínském ZK ROH. Když jsme byli starší, udělali jsme z toho Klub mládeže. Psali jsme s kamarádem Jardou Poláčkem sami scénáře, promítali kino. Jemu se říkalo, dnes už nevím proč, "Přasky" a mně, protože jsem pískal klárinet, zase "Pištec". Jarda byl v klubu předseda, já kulturní referent a nějakej Pepa Skopálků měl pokladnu.

První tanec?

Odehrál se samozřejmě v našem klubu. My ho totiž taky pronajímali na taneční a na maturitní večírky. Za stovku na celou noc. A seděli jsme v promítací kabince a tím okýnkem koukali po holkách. Vždycky jsme si nějakou vyhlídli a šup na parket. Byli jsme zkrátka mistři. Až ve čtyři ráno nás maminy honily domů.

Co povíte o prvním okně?

Myslíte prolezené nebo alkoholové? V tom prvním jsem byl mistr, protože vždycky když jsem něco provedl, mamina mě za trest zavírala do sklepa. Okýnko tam bylo malinkatý, ale já se vždycky protáhl. A to druhé? Určitě už jsem měl občanku. A teď mám pocit, že mám auslág pořád, protože si nepamatuju, co bylo včera. A když už se to povede, vždycky se hlavně ptám: Neprovedl jsem něco? Neurazil jsem někoho? Ale povím vám v té souvislosti jednu veselou historku z natáčení, i když bez okna. Koupili jsme si jednou na průmyslovce celá parta orange punč. Stál tenkrát asi šest korun litránek. Tak jsme to vychrupli a hned to bylo zase venku. Bylo nám ouvej. A pak jsme měli tělocvik. Jenže místo aby nás kantor nechal proběhnout, vyfasovali jsme štětky a měli natírat sloupky od plotu kolem hřiště. Hodil jsem mu ji, plnou barvy, na hlavu. Řval na mě, že jsem destruktér a opilec. Vidím ho, pocákanýho, jako dnes.

Za co jste utratil první výplatu?

V Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kam jsme s Barťákem a Heřmánkem odešli do prvního angažmá, měli bar. Tam proteklo mých prvních 1200 korun. Ještě jsme neměli pocit, že bychom si měli kupovat na sebe nějaký hadříky, a tak to šlo pořád dokola. Výplata, hned jsme v baru zaplatili dluh, zůstaly čtyři stovky a hurá dál. Byla tam až zbytečně moc hodná barmanka.

Poprvé za volantem?

Jak mi bylo osmnáct, udělal jsem si papíry. Tatínek koupil trabanta, jeden z prvních zahraničních vozů. Trabant 601 - limuzína se honosně říkalo. A klobouk dolů, už je to sedmadvacet let a pořád jezdí. A to ještě neměl generálku motoru. Dalo se z něj vymáčknout až 110 kilometrů v hodině, ale to už měl předsmrtnej třes. Jezdím rád, ale nemám za volantem pocity mistra světa.

Vaše první zvíře?

Víte, co je v kovárně zvířat? Měli jsme všecko, na co si vzpomenete. Kočky, psy, králíky, krávy, koně, kůzlata, holuby, slepice, kačeny, husy, prostě všecko. Co mám nejradši? Pochopitelně zvířata, s kterýma se dá komunikovat. Takže psy, koně, dokonce i ty krávy. Jezdili jsme i na nich. A na koních, na žebřiňáku…

A první opravdu vlastní zvíře?

Míša. Tedy setr křížený se zahradní židlí, jak říkám. Ale vypadá jako křepelák. Někdo ho chtěl zastřelit, a tak je náš. Už je to taky dědek. A další pes v rodině je Ťapina. Tu našla Lucka u nich v baráku. A to je zase foxteriér střiženej, jak tvrdí moje žena, jezevčíkem, dalmatincem a taky dogou. Jen to neříkejte před Luckou!

Kdy jste si dopřál první vous?

Poprvé jsem se holil v osmi letech, vzal jsem štětku a opičil jsem se po tátovi. A knír jsem si pořídil na JAMU. (Jinde než pod nosem mně totiž vousy pořádně nerostou.) Několikrát jsem ho pak oholil, ale vždycky znovu jsem se k němu vrátil.

První vlastní byt?

V Ústí jsme absolvovali jenom podnájmy, tak zvané herečáky. Žil jsem rád sám v maličkatým pokoji, a později jsme měli s Bartoškou a Heřmánkem větší, dokonce s vanou a ledničkou. Ani jedno z toho nefungovalo. Takže můj první opravdický byt byl až panelový 3 + 1 na Novodvorské, kde jsme bydleli se ženou Taťánou.

Nabízí se dotaz, zda to byla žena první?

První a poslední. Dal bych na to krk.

První dítě se jmenuje Lucie?

Pochopitelně. A tím končím. Radosti je dosti.

A první facka od ženy?

Od té doby, co jsme si vzal svou ženu za ženu, nebyl jsem nevěrný. Prásk ho. Čekala jste snad něco jinýho?

První velký smutek?

Když mi zemřel děda.

Přátelství. První veliké, které trvá dodnes?

Mám jednoho velikýho přítele, na kterého se můžu vždycky spolehnout. Sváťa Skopal. Je ze Zlína, ale on chodil na jedenáctiletku, a tak jsme se poznali až v Brně na JAMU. A pak jsme se sešli v Praze. On je taková velká duša moravská. Vidíme se třikrát čtyřikrát do roka. Ale když, tak to stojí za to.